Vážení,
když američtí reportéři chtěli v roce 1967 na Miloši Formanovi, aby charakterizoval politický život ČSSR, řekl, že zeptáte-li se mladého člověka, kdo je předsedou vlády, je šance sto ku jedné, že to nebude vědět. Ale když se téhož nevědomce, narozeného až po válce, otážete, kdo je Voskovec, odpoví správně a bez zaváhání,a dokonce vám zazpívá několik písní, pod nimiž je spolupodepsán tento muž, jehož Československo (s výjimkou obnovené Pěsti na oko r. 1947) po válce už nespatřilo.
Tohle přirovnání je stejně přesné, jako je podivuhodný fenomén slávy přežívající více než třicet let absence v rodnézemi. Slávy? To je nepřesné. Přítomnosti. Trvalého vlivu. Živého spolupůsobení. Neboť právě to je Voskovec. Bez něho a bez jeho duchovního bratra se zdvojeným začátečním písmenem by nebyli v té nádherné podobě, v jaké jsou (nebo donedávna byli, než jim přistřihli křídla svobodné krásy) např. Suchý a Šlitr, Vratislav Blažek, Milan Uhde, Ivan Vyskočil, Vodňanský a Skoumal, a celá plejáda…
