JOSEF KAINAR (*29. 6.1917 – †16.11. 1971)
Z komentáře k původnímu LP albu 1 18 1440 vydanému v Supraphonu v roce 1973 a vycházejícímu nyní poprvé digitálně:
Kainarovy básně dovedou šumět, hřmít i mlčet jako voda. Padají shora i vzlínají nepozorovaně od kořínků, jsou kalné i průzračné, nesou v sobě
sedliny smutku i bublají veselím…patří k zemi, k rostlinám i rybám. A jsou lidem jednoduše potřebné. Jako ta voda. Nedozírnost moří i blízkost pramene
v trávě – takové je rozpětí Kainarovy tvorby. Milostný šanson renesančního ladění, vedle toho zmarněnost válečných osudů: rozmáchnutý historický van Českého snu a zase grotesky dětských říkadel s logikou, krásně postavenou na hlavu:
Rozhlásky o hokeji, o počasí a o malých lidských trapnostech, a vedle toho přísná, uhrančivě teskná skladba o nikdy nenapsaném klavírním koncertu.
Jazzové texty a kresby jako doprovod k rozhláskům. Drama o Nasredinovi, loutková hra a pokusy ve fotolaboratoři…Marnotratný talent? Rozptýlenost?
Ne – snaha ze…
