Na svatého Martina 2003 svážely pražské tramvaje do sálu Lucerny neobvykle vybavená děvčata a chlapce. Co člověk, to buben. Někteří patřili k ohlášeným skupinám, ale mnozí byli neznámí nadšenci, jež kromě jiného přilákala možnost se nakonec přidat se svou trochou rytmického nadšení k účinkujícím. Schylovalo se k Etnofestu, pětihodinovému festivalu etnické hudby.
Mozek, duch a inspirující hlas celého večera, Ida Kelarová, si počínala se stejnou volností, jako když v sedmdesátých letech improvizovala se svou mladší sestrou Ivou Bittovou v představeních brněnského Divadla na provázku. Koncert se tak zařadil do současného širokého směru etnické hudby, v němž důležitější než výchozí stylové hranice je jejich prolínání. Proto třeba skupina Romano Rat daleko překročila vžité představy o romském muzicírování a svým pojetím se blížila jazzu.
Kdyby před dvaceti lety kdokoli nazval svou skladbu Kuku reggae samba, vystavoval by se podezření z barnumské reklamy. Dnes, v provedení Tam-Tam…