Sonáta E dur op. 109 Ludwiga van Beethovena je pozoruhodná svou vnější formou i celkovým obsahem. Úvodní věta má sice sonátovou formu, ale je zcela nesonátově lyrická a nadto nápadná prudkými změnami tempa. Po ní následuje výbušné prestissimo kombinující scherzo se sonátovou formou a závěr tvoří variace na nádherné hymnické téma, které se nakonec ještě vrací, jak to ve variacích často dělávali Beethovenovi předchůdci. Je to však jiný druh variací, než známe z podobných starších skladeb vídeňského mistra. Zde se autor spíše propracovává k hudební podstatě tématu, než aby je variačně pozměňoval, a dosahuje tím velice sugestivního výrazu.
Dusíkova hudba vyniká plnokrevnou, bohatě modulující harmonií s nedoškálnými tóny a vystupňovanou chromatikou. Pro klavírní kvintet f moll op. 41 je důležitá i méně obvyklá tónina a je zajímavé, jak dokázal autor vycítit její emocionální náboj. Klavírní part je dominantní a má ve všech větách virtuózně koncertantní ráz. Čtveřice smyčců však není pouhým…
