Česká filharmonie, Karel Šejna – Mozart, Gluck, Rossini, Glinka, Wagner: Světové operní předehry

Různá poslání a různé osudy měly operní předehry. Tak byla kdysi v Itálii předehra dobrá právě jen k tomu, aby se obecenstvo trochu usadilo, vypovídalo a – možno-li – i utišilo. Bylo tehdy proto docela zbytečné, aby měla nějaký vztah k opeře, která po ní následovala. A tak mohl Rossini uvést svého nesmrtelného, rozpustilého Lazebníka sevillského ouverturou, se kterou původně počítal pro jinou, dokonce "polovážnou" operu (Alžbětu) a které pak pro ni nepoužil. Nikomu, včetně autora i publika nevadilo, že se předehra k rázu Lazebníka moc nehodí.
To zase Christoph Willibald Gluck (1714-1787) nezapomněl při své reformě opery ani na předehru. Ve snaze po opravdovosti a zniternění hudby ve službě dramatu dbal o to, aby i ouvertura odpovídala zaměření, celku. Své Ifigenii v Aulidě předeslal úvod, který přechází rovnou do děje, takže pro samostatné provádění musí být opatřen závěrem. Gluck se tedy zřekl v zájmu dramatické působivosti i potlesku, obvyklého po okázalém vyznění předehry. Stejně…